Upršený den
Pokud mě alespoň trochu znáte, tak víte, že teď mám nálady napřesdržku. Včera jsem si vymyslela, při cestě autobusem, že vyrazím na celý den na naši boží plovárnu. Oh well.
Chtěla jsem si vzít knížky (kindle) a spojení se světem (mobil), jídlo, pití, plavky, ručník a být celý den sama, u vody a kromě plavání dělat spoustu prospěšných věcí.
Jako třeba jsem si byla skoro stoprocentně jistá, že mě konečně polapí múza pro psací challenge, když se dlouho nebudu hýbat, a že vymyslím jak se elegantně rozloučit s dosavadní prací a neublížit tak někomu, kdo do mě hodně investoval. Teď se totiž cítím nevděčně...
No a jako naschvál má v 11 začít pršet a bouřit až do středeční noci. Takže budu doma, a nebudu sama, budu otravována rodinou, budu muset uklízet a tvořit hodnoty, což mě v současném rozpoležení žene zpátky do kouta. Já prostě teď nemůžu a nechci a předpoklad jakýhokoliv stresu mě teď fakt děsí. "Slon na hrduníku a slzy v očích" děsí.
Tak se snažím vymyslet nějaký jiný plán. A nemám, jelikož z mého pokoje je skladiště, jako se postupně stane nám všem, co vyletíme z hnízda a nemám ani svoje soukromí, natož prostor.