Roxy a prvních pár týdnů

Roxy jsem si pořídila do dočasné péče 7.9.2012. To znamená, že ji mám doma (a prakticky 24 hodin po boku) asi... 5-6 týdnů.

Pejska jsem adoptovala prostřednictvím organizace www.chrtivnouzi.cz . Vy, co mě znáte, tak už mě máte plný zuby a jistě víte, odkud ji mám a jak to bylo, ale v zájmu shrnutí informací a pro ty, co to zajímá to tady zrekapituluju. 

Na konci srpna, asi týden před příjezdem chrtíků, jsem absolvovala pohovor o tom, co to obnáší. Jednak aby organizace znala mě, ale rychle se to zvrhlo do konverzace, co bude třeba za rok, co maj chrti rádi a tak podobně. Slečna k nám přišla s vlastními dvěma chrtíky a tak jsem definitivně dostala na svoji stranu muže. Já jsem překonala strachy "co budeme dělat v jedna plus jedna s pejskem velikosti malé srnečky". Protože, jak si to lehlo, tak si to lehlo a tam to zůstalo.

Koupila jsem misečky, krmení, vodítko a vyrazili jsme na převoz. Kam jsme dojeli pozdě, prakticky, protože prostě jsme se nemohli vykopat a pak jsme uvízli v zácpě. Akorát jsme u vjezdu předjeli velké bílé auto, které vezlo pejsky z Irska. To jsem se málem rozbrečela, knedlík v krku a srdíčko mi málem vyskočilo z hrudníku. Díky ženám těhotným v mém okolí jsem totiž sama prázdniny prožila tak nějak těhotná a už jsem se těšila až si to nějak dostanu ze systému. Takže jsem byla dva měsíce "těhotná" a pak jsem během pár hodin "porodila". Více si můžete přečíst ve starším článku :) Nicméně, opravdu pláč přišel, když začali kňučící pejsky vytahovat - kňourali, protože se těšili ven. 

Odvezli jsme si teda pejsku, která byla tak vzorná na vodítku a sice neslyšela a spíše nás tolerovala, ale tak nějak bylo vidět, že to bude super klidná povaha, která bude prostě naše. V téhle době jsem ji měla ještě v dočasné péči = kdykoliv si ji mohl někdo vzít. Za tu dobu jsem s ní dvě noci proseděla u gauče, protože zrychleně dýchala a trochu pofňukávala. Na to jsem byla připravená a nevadilo mi to, třetí noc jsem se budila i přesto, že Roxy v klidu spala. Tři dny stejně tak nejedla a odmítala si lehnout, sednout, kdekoliv jinde, než doma. Venku na vodítku byla vzorňák, reagovala na sebemenší zatáhnutí a povel, nechodila mimo cesty, hodně se mě držela. Nezajímali ji kočičky, ani cizí pejsci, cizí lidé ji taky nebrali. Nás chodila trochu vítat, ale ocásek se jí otva odlepil od nožiček, aby jím zavrtěla. 

Po prvních pár dnech začala šikovně jíst, trochu vce nás vnímat. Ale jinak to bylo pořád stejné, víceméně nás tolerovala. Po tom, co jsem ji vezla po týdnu ukázat domů, tak se ke mně víc uvázala - chodila za mnou jako ocásek. Zároveň už věděla, co to znamená "nesmíš" a "ke mně". Druhý povel jen v místnosti a jen když se jí chtělo. Po víkendu s ní jsem se rozhodla, že ji adoptujeme. Za podpory celé rodiny a muže.

Po dalším týdnu jsme šli na společné venčení s dalšími chrty, abych se ujistila, že nedělám nic špatně. Naučila jsem se používat místo mlsek a piškotků normální salám a fungovalo to jako zázrak. Z hluchého psa nám Roxy začala poslouchat na jméno.

Na začátku minulého týdne se za námi začala chodit mazlit, vítá zvesela, po vyběhnutí ven mrská ocasem a nadšeně poskakuje. Teď poslechne ve výběhu na přivolání, prakticky napoprvé, učíme zůstat. Ve velkém výběhu za námi běží, abychom jí neutekli, to mi udělalo zatím největší radost. Taky na volném vodítku poslechne pěkně na přivolání nebo na změnu směru. Super to bylo.

A fakt jsem nadšená z té válející se srnečky na mém koberci, hodně se mění a je to samá radost. Uznávám, že jsem si naschvál vybrala staršího pejska a příjemnou povahu, ale teď, když vím, že to zvládnu, tak další bude nějaké aktivnější štěndo. :)

Sorry fot the long post :D